| A l e x a n d r S k a l i c k ý s t . | – fotograf / publicista / památkář |
| Texty o autorovi | © COPYRIGHT Alexandr Skalický st. 2010 |
| Alexandr Skalický: Jak jsem fotografoval národního umělce Jana Baucha (Panorama 2/1989)
Můj zájem o výtvarné umění a fotografii šel vždy společnou cestou, ale když jsem na počátku šedesátých let pojal úmysl fotografovat portréty, nevěděl jsem, jakým způsobem k tématu přistupovat. Nahrála mi tenkrát náhoda. V roce 1961 jsem dostal do ruky celý ročník časopisu Studio International, kde byl otištěn portrét sochaře Alberta Giacomettiho. Snímek vytvořený reportážní momentkou, ale obrazový celek zdánlivě jakoby naaranžován. Neformálnost tohoto portrétu a důraz na psychologickou charakteristiku portrétovaného mne přesvědčily. Dodnes mám reprodukci této fotografie na regálu své knihovny. První umělec, u kterého jsem se pokusil podobné pojetí sám realizovat, byl národní umělec Jan Bauch. Umožnila mi to jeho velkorysost a podpora, kterou po celý život poskytoval mladým lidem zaujatým pro jeho práci. Fotografoval jsem pana profesora mnohokrát – znovu a znovu, jak léta narůstala. Výběr z negativů v časovém úseku více jak dvaceti let, kdy jsem měl možnost sledovat vývoj jeho uměleckého díla, tvoří větší soubor. Expresivní pojetí jeho tvorby neustále rozvíjené k většímu výrazu kultivováním rukopisu a barevné pasty, kresba, která stoupajícím věkem umělce stále více získávala na monumentalitě, mne přitahovaly a dávaly mi také měřítko na uměleckou opravdovost i jiných umělců. Před léty jsem seděl v ateliéru profesora Zdeňka Sklenáře a vyprávěl jsem mu své zaujetí Bauchovou tvorbou. Poslouchal mě, usmíval se a pak řekl: „Víte co já nejvíce obdivuji na profesoru Bauchovi? Jeho povahu! Má totiž schopnost jít po ulici, spatřit někde něco, co ostatní úplně všichni vidí, ale jdou kolem toho lhostejně a bez zájmu, ale profesora Baucha ta všední skutečnost naplno zaujme a vzruší. Neuklidní se dřív, dokud nenamaluje galerijní obraz. Tuhle povahu bych chtěl mít taky! Bohužel z nás úplně ze všech smí ji mít jen on sám, jediný.“ Tuhle povahovou vlastnost profesora Baucha jsem se pokusil vystihnout a zafixovat aspoň do některé ze svých fotografií. Tuším, že to bylo teprve v roce 1981, kdy mi opět trochu pomohla náhoda. Fotografoval jsem pana profesora a zazvonil telefon. Nevím, o co se jednalo, byl jsem soustředěný na fotografování a sledoval jsem proměny mimiky a gestikulace, se kterými pan profesor reagoval na podněty z druhé strany telefonní linky. Expozici za expozicí jsem sledoval a zaznamenával proměny jeho živé tváře. Na těchto fotografiích si cením především jejich psychologické charakteristiky. Od počátku svého fotografování se domnívám, že estetizující zřetele jsou u fotografovaného portrétu až na druhém místě. Pro mne má větší význam naléhavá a přesvědčivá dokumentárnost, která, jak se domnívám, odstupem času získá ještě na své ceně.
Pavel Baňka: Fotografie A. Skalického (Ateliér 13/1997) Ve fotografiích Alexandra Skalického se prolíná několik témat, zdánlivě zcela odlišných. Soubor dokumentární – výtvarník ve svém pracovním prostředí, ateliéru; krajiny – reálné, ale často abstrahované až k jakýmsi krajinám ideálna a snu, a konečně dílo, dle mého filosoficky nejzávažnější – soubor inscenovaných fotografií se zrcadly. Musím přiznat, že zatímco fotografie první skupiny mě zaujaly hlavně svým věcným obsahem, zachycení určité etapy českého výtvarného umění očima (a objektivem) člověka plného hlubokého zájmu a obdivu k výtvarnu, a druhý soubor působil hlavně na mé vnímání estetiky vah a proporcí ploch a struktur, u třetího souboru u cyklu fotografií se zrcadly jsem ztratil svůj do té doby trochu rezervovaný odstup. Tady autor, který si zachoval ve fotografii statut amatéra, přesně dokazuje výhody (hlavně nezávislost) tohoto postavení. Tam, kde obvykle profesionál vytvoří (ač nechtě) nablýskaný produkt páchnoucí komercí, tam on dává do hry svou vnímavost, citlivost a hlavně přirozenou schopnost filosofovat nad viděnými věcmi, realitou, která nás obklopuje. Neumožňuje divákovi přijmout zjednodušené jednoznačné vysvětlení, naopak zdůrazňuje dvojznačnost (či mnohoznačnost) reálného světa a důvod k pochybnostem. Zrcadla vnášejí rozruch do živlu tolikrát fotograficky zachyceného, jakým je voda, který by jinak mohl být jen estétsky nudný, umožňující průniky lidského těla – rukou či nohou – do jinak asi fádní přírodní reality. I když se motiv zrcadel objevuje ve fotografii poměrně často (hlavně v konceptuální fotografii 70. let), působí přesto Skalického fotografie se zrcadly svěže a bezprostředně. Ve srovnání s tímto souborem jsou autorovy krajiny jakoby klasické: buď romantizující – ty, jež vznikly na území bývalé Jugoslávie – nebo estetizující – ty, co vznikly hlavně v oblasti autorova kraje, Náchodska. Více než záznam přírodní reality působí tyto krajiny jako niterná sdělení, kdy je zřejmé, že výběrem a použitím dlouhého ohniska byly abstrahovány tak, aby reflektovaly fotografovy pocity a staly se tak jakýmisi krajinami duše. Oproti oběma dříve zmíněným souborům, které mají dle mého hlavně charakter sebereflexivní, má cyklus portrétů výtvarníků v jejich přirozeném prostředí – ateliérech – zcela jiný záměr. Jeho hlavním cílem je sloužit, mapovat historii v jedné specifické oblasti. Není pochyb o tom, že portréty nezaznamenávají jen tvář jistého člověka. Zachycují i dobu, ve které vznikaly a její společenské, sociální a další zvláštnosti. To platí zvláště u těch vzniklých v reálném, zejména pracovním prostředí. Navíc lze často vycítit vztah mezi fotografovaným a fotografem, jako bychom mohli rozpoznat nejen portrétovaného, ale i toho, kdo stál za fotoaparátem. V případě souboru portrétů vytvořených Skalickým v průběhu let 1970–1985 byl za fotoaparátem člověk jemný až plachý, plný hlubokého zájmu o fotografované výtvarníky – tvůrce umění, jehož on byl po celá léta pozorným divákem a obdivovatelem. Proto asi vzniklé portréty jsou jemné a laskavé a zachovávají jistý, dalo by se říci obdivný odstup. Na závěr bych rád připomenul to, co sice všichni víme, znovu a znovu se na to zapomíná. Dominantní pozice v oblasti umění, které si hlavní centra – především Praha – osvojují, znamená pro regionální umělce značně ztíženou pozici. Bez jisté mediální drzosti je totiž téměř nemožné proniknout do povědomí těchto center. V oblasti fotografie, kterou se zabývají desetitisíce nadšenců mnohdy s vážnými ambicemi, je to obtížnější než jinde. Přesto se čas od času stane, že se ryzí kvalita vzniklá někde na okraji dění nakonec prosadí. Není to však pravidlem. Otázkou je, zda je toto rozpoznání a začlenění do kulturního povědomí vskutku pro umělce tak podstatné. Tím spíše, když jde o autora, jehož dílo vzniká nezávisle na způsobu obživy a je tedy do značné míry svobodné, neovlivněné snahou o komerční úspěch. Ludvík Baran: O svobodu vědění (Bydlení 3/1998) Tři fáze fotografického díla Alexandra Skalického ukazují jeho estetické názorové zrání. V důvěrném kontaktu s uměleckými předměty v broumovském muzeu (1956–1960) analyzoval jejich skladbu, pojetí tvůrce objektu a zkoumal jeho vztah k době, ve které dílo vznikalo. Z pohledu uměleckého historika a pod vlivem uznávaných věčných hodnot děl si utvářel hodnotový žebříček, který se však s odstupem doby i s filosofickým a společenským kvasem rozpadal. Při setkání s předními umělci, které portrétoval po roce 1960 (Jan Bauch, Zdeněk Sklenář, Jiří Anderle, Josef Istler ad.), poznal, jak Mistři kromě radosti z vlastní tvorby zažívají úzkost, pochyby a trýzeň rozporu svobodného ducha – vědomí a současného stavu světa. Hledal cestu, jak by odrazil víru i skepsi ve výrazech jejich tváří a v jejich gestech. Estetizace skutečnosti podle řádu historického uměleckého projevu se ukázala jako tyranie převzatých idejí a potlačení vlastního vědomí. Psychologický reflex okamžiku, zprostředkovaný pohnutím a výrazem citlivých výtvarných umělců, jej nakonec neuspokojil. Věcným obsahem zpodobení se mu podařilo nahlédnout skrze objekt do duchovního stavu a jen málo satisfakce našel v realizaci vlastních představ. Ostatně nedařilo se to zatím ani tak velkým fotografům, jakými byli E. Steichen, H. Erfurt, Y. Karsh, Ph. Halsman, A. Newmann, R. Avedon, B. Brandt aj., kteří po léta soustředěně a vytrvale hledali cestu proniknutí do duševního stavu portrétované osobnosti. Každý z nich si vytříbil vlastní styl, ale světově uznávaných děl zůstalo jen pár desítek, ačkoliv šlo o tváře „osudu“. Od roku 1977, vlastně po Helsinské konferenci a zveřejnění „Několika vět“, nastoupil jinou cestu hledání k odezvě vlastního vědomého postoje ke světu. O introspektivní reflexi usilovali už od první světové války abstraktní expresionisté, surrealisté, imaginativisté i novomanýristé. Ve fotografii se s tématem i poetikou odlišil například J. Štýrský, později E. Medková, L. Postupa, A. Nožička a od počátku osmdesátých let nová generace mladých fotografů. Módní proudy kvůli obavě z popisnosti tradiční fotografie ustupovaly od prvoplánového významu a nacházely nové formy zprostředkování poselství, které vyústily nakonec ve vzpouru a zápas o vyslovení původních myšlenek a pravdy o stavu světa a postoje člověka. Alexandr Skalický v deseti cyklech s různou intenzitou seskupuje znaky, jimiž vizualizuje svůj názor a apel. Zpočátku jde o náznaky a tušení ve světlostinné hře tvarů, obrysů, linií v polaritě ohně, světla, popela a tmy, zdroje světla i stínů se vztahem k lidskému prožívání. V dalších cyklech, Podivné traviny a Zrcadla v trávě, konfrontuje svět živý a rozmanitý s korigovanou představou světa umělého. Příznačný je jeho vizualizovaný výkřik, zpodobněný reflexem napřažené ruky v zrcadle ponořeném v tekoucím proudu vody. Cyklus, který zrál delší dobu, vyjádřil nepochybně nejlépe stav naší společnosti v roce 1988. Přímo existencialisticky vyznívá cyklus Živé terče z roku 1989, v němž jsou terčem zvůle nejen lidé bez tváří, ale v širším smyslu i celé lidstvo, ocitající se s holýma na střelnici lidského bytí. V jiném cyklu, Magické ruce, vyjadřuje ohrožení světa člověkem samým, který se ho chce zmocnit. Fragmenty rukou a nohou v optických kolážích reprezentují vystupňovaný pocit odcizení, nejistoty, tápání. Velmi působivý je cyklus Ticho v krajině, věčné ticho, bez odezvy, bez začátku, bez konce a bez obzoru. Čistými fotografickými prostředky a zvolenou poetikou dosáhl umělec konečně obrazu vědomí, který je oproštěn od konvencí a frází. Tvorba Alexandra Skalického posledních dvaceti let přesvědčivě vyjadřuje touhu člověka po očistě a varování před sebou samým. Věra Matějů: Jak jsem fotografoval výtvarníky (FOTOGRAFIE, magazín 4/1998) V životě každého fotografa ze zájmu se prolíná několik rovin. Vývoj profesní a vývoj jeho tvorby se proplétají a často vyúsťují v opuštění jednoho nebo druhého, ve šťastných případech se obě linie sjednocují. Příběh Alexandra Skalického (1932) cílevědomě rozvíjená láska k umění a fotografii zcela ovlivnila. Již v době, kdy pracoval jako správce broumovského muzea, začal s fotografováním uměleckých objektů a architektury. Po odchodu z muzea se pro svou zálibu v současném výtvarném umění dostal do blízkosti předních tvůrců šedesátých let. A místo objektů zaměřil svůj zájem na lidi, kteří je tvoří. Portréty z tohoto období jsou jeho vlastním dialogem s tvorbou a jejími úskalími a jako takové zůstávají nejzajímavějším dokladem jeho tvůrčího hledání. Ve snaze posloužit historii zachycením tváří umělců v jejich reálném světě podává jak obraz určité doby, tak v náznaku charakterizuje postoj k světu fotografovaného i fotografa. S důsledností až pedantickou mapuje pracovní prostředí portrétovaných dotvářející jejich stylizaci. Jeho snímky jsou pozitivní, vyznačují se skromně prezentovaným obdivem k portrétovaným. „Zaměřil jsem se pouze na umělce, k jejichž dílu jsem měl osobní vztah,“ říká A. Skalický starší. „Dnes mne stále více mrzí, že ve své sbírce mám obrazy a kresby Mikuláše Medka, ale v mém fotoarchívu chybějí jeho portréty. Netroufal jsem si u něj fotografovat z respektu k paní Emile, která se zapsala do dějin světové fotografie.“ Skromnost a schopnost stát tak trochu v pozadí jsou předností Skalického přístupu k zachycení originality tváře či projevu. „Nikdy mi nevyhovovaly estetizující a aranžované portréty některých našich fotografů padesátých a šedesátých let. Zaujalo mne pojetí fotografického portrétu jako příležitosti k nehledané, bezprostřední a neformální charakteristice portrétované osobnosti. Rád fotografuji také ruce, protože podle mého mínění přispívají k psychologické charakteristice. Je to skladebný prvek sice konzervativní, protože souvisí s portréty malířů minulosti, ale domnívám se, že je možná jeho aktualizace nehledanou momentkou, která je specifikem fotografie. Mám v archívu celkem třicet portrétů výtvarných umělců. Část z nich jsou umělci z našeho regionu, Náchodska. Mrzí mne, že právě oni tiskli v časopisech a katalozích svých výstav moje fotografie a portréty bez uvedení mého jména, opakovaně dokonce s uvedením jména fotografa, který nebyl autorem snímku.“ Z této citace z katalogu, který byl vydán k souhrnné výstavě A. Skalického st., pociťujeme smutek z podceňování autora, vyplývajícího z jeho označení jako amatéra. Tento často diskutovaný problém si většina tvůrců řeší důrazem na autenticitu prožitku, na svobodu uměleckého projevu nesvázaného snahou o komerční úspěch. A právě takové Skalického portréty umělců jsou. V souhrnu jeho ambic, projevujících se v několika fázích vývoje a ústících v poetické a filozofující cykly (Ticho v krajině), složitě interpretovatelné alegorie (Živé terče) či hravé momenty optických koláží se zrcadly, zaujmou přímočarou přesvědčivostí. Ta Skalickému nakonec umožnila spojit svou zálibu s pracovním zařazením v Památkovém ústavu, kde uplatňuje jak svou fotografickou erudici, tak své znalosti dějin umění. Úspěchy spojené a fotografováním uměleckých památek i živá činnost publikační v odborných časopisech o architektuře, starožitnostech i populárnějším bydlení tak staví poněkud stranou několik desetiletí starý soubor, jejž jako připomínku dané doby publikujeme. Alexandr Skalický: Proč a jak fotografuji (Noviny Náchodska 27/2001) Od 1. listopadu do 31. prosince vystavovalo Výtvarné centrum Chagall v Ostravě ve své „Galerii na schodišti“ výběr z mých konceptuálních fotografií z let 1990 až 2000. Vystavené fotografie jsou výběrem z jedenácti souborů vytvořených v těchto letech. Nepochybným specifikem fotografie je a zůstane navždy dokument, ale já se pokouším toto omezení překročit, když od roku 1977 vytvářím konceptuální fotografie. Výsledek, kterého chci dosáhnout, je fotografie jako výtvarné dílo rovnocenné malovanému obrazu, grafice nebo kresbě. Fotografie, jako specifická technika výtvarného umění, mne přitahuje již od gymnaziálních let, kdy jsem chtěl být malířem nebo historikem umění. Zaměření toho druhu jde se mnou po celý život a zaujetí barvou na obrazech malířů avantgard dvacátého století mne vede k tomu, abych ve svých barevných fotografiích zacházel s barvou jako samostatnou výtvarnou a významovou součástí skladby obrazu. Nehledám námět jako podívanou kolem sebe. Vytvářím novou skutečnost obrazu výběrem a aranžováním objektů, kterým v obrazovém sdělení připisuji hodnotu významového znaku voleného tak, aby vysvětlení symbolického, imaginativního a významového poselství bylo volně a nejednoznačně přeložitelné podle stupně kulturní informovanosti diváka. Připouštím, že některé mé fotografie je možno vnímat rovněž na úrovni estetické dekorace. Jde mi také o estetický účinek. Záměr, pro který mé fotografie vznikají, je především významový. Jde mi o určité poselství lidskosti. Ruka často se na mých fotografiích vyskytující je zástupným znakem lidskosti. Podnětem pro významovou interpretaci jsou i jiné rekvizity zařazené do fotografií. Motiv klamu, relativity a mnohoznačnosti zastupuje mi také zrcadlo, často a po celých dvacet posledních let uplatňované v obrazových kompozicích. Většina mých fotografických děl je uskutečněna v přírodě. Na místech, která nevykazují žádnou stopu zpustošení a zkázy. Je to záměr, který bych si přál, aby byl vysvětlen jako výzva k nahlížení na přírodu jako na elementární zdroj života a krásy. Mé fotografie nevznikají jako náhodná hra s artefakty. Každý fotografický soubor za mnou zůstávající je výsledkem zpracování podnětů z existenciálních zážitků v mém životě. Podněty získávám nejen ze společnosti, ale také z umění, filosofie, psychologie a někdy také hudby. Výslednou fotografii nejprve připravuji v barevných kresbách, kde si upřesňuji svou představu. Potom hledám vhodné místo v přírodě tak, aby přispělo k mému záměru, a konečně při samotném fotografování dokončuji provedení s ohledem na okamžité světlo a upravuji řešení, které nebylo do detailu v přípravě propracováno. Výsledné fotografie jsou dokončením záměru vyvolaného původním podnětem. Čím jsem starší, tím obtížněji hledám další nové podněty, ale doufám, že má citlivost být zraňován životem a lidmi mi ještě nějaký čas nevyhasne. To posoudí návštěvníci mých výstav. Miloš Florián: Alexandr Skalický - Fotografie 1990–2000 (Ateliér 6/2001) Výstava fotografií Alexandra Skalického představuje výběr z jeho tvorby z posledních deseti let. Původně se autor věnoval černobílé fotografii. V posledních deseti letech přešel k fotografii barevné. Barevná fotografie nemá redukovanou barevnou škálu a není tak abstraktní jako fotografie černobílá. Tím klade zvláštní požadavky na překonání realistické stránky předmětu zpracování. Ty jsou pro autora výzvou k vytvoření výtvarného prostoru pro interpretaci vlastního názoru. Alexandr Skalický se vyjadřuje v pečlivě předem připravených souborech. Barevné kresby, které si připravuje, jsou výchozím základem pro jeho tvorbu. Na výstavě ve Výtvarném centru Chagall je předveden výběr prací z jedenácti souborů vytvořených v poslední době. Soubory nejsou monotématické a mají široký významový rozsah, podložený originálním názorem autora na svět založený na konfrontaci reálného a abstraktně přepsaného. Alexandr Skalický není ve svých fotografiích popisný. Jeho soubory ale svět komentují. Komentují jej prostřednictvím umělých situací, vznikajících před jeho fotoaparátem. Svět jeho situací je běžný, výklad situací je nestandardní. Složitost běžné lidské reality je představena na základních prvcích a jejich vztazích. Ruce, zrcadla, masky, vlastní vytvořené symboly, ale i voda, země a nebe. Alexandr Skalický fotografuje v přírodě a před volnou bílou zdí svého ateliéru. Obě dvě prostředí mají svou reálnou čitelnost a výchozí obsahovou hodnotu. Obě prostředí mohou formovat lidé svou akcí. Lidé, jako předmět, nejsou dominantním prvkem tvůrčího zájmu autora. Jejich způsob jednání je v tvorbě autora promítnut zprostředkovaně prostřednictvím jejich působení v prostoru obrazu. Fragmenty lidských těl uplatněné na některých fotografiích nejsou podstatné svou předmětností, podporují ale význam možné lidské akce nebo činu. Příroda a zátiší jsou při běžném zpracování dost odlišné polohy zájmu. Ve fotografiích Alexandra Skalického tomu tak není. Příroda je svět, který člověk okupuje svými předměty. Zátiší představují svět, který člověk vytvoří svými předměty. Obě polohy představují pro Alexandra Skalického prostor scény, spojený mírou neuchopitelnosti konkrétního lidského zásahu do zobrazované situace. Alexandr Skalický pracuje na svých fotografiích s vloženým světem. Světem zraňujícím svojí nepopisností a umělostí. Vložený svět dokládá lidský zásah. Uzavřenost přírody je narušena, prázdnota bílé stěny nebo jednobarevného pozadí a potahu stolu je vytěsněna. Plochy hlíny a trávy jsou přepsány na směry, nálada nebe na tón barvy. „Opravdoví lidé“ představují víc trpění stavu, než konstatování osudu člověka. Opravdoví lidé jsou před opravdovou zdí zátiším a stejným představením pro diváky, jakou je například ukázka „Pohoštění“, které by se jíst mohlo, pokud by bylo stravitelné. „Plavbu na Kythéru“ by také bylo možné vykonat ráno i za soumraku, ale ne již na po vodě bloudících nebo hořících lodích. Fotografie z cyklu „Magické ruce“ svět tolik neironizují. Mají v sobě něco rituálního. Postihují nespecifikovatelnou lidskou činnost spojenou s vodou a kameny, které potok obtéká. Zrcadla, ve kterých se ruce odrážejí, dávají samostatný prostor části fotografie a tím i přepsání reality. Pomalované ruce obsahují náznak kostního skeletu, ale i označení výjimečnosti a osudovosti chvíle. I když se na první pohled zdá, že některé soubory jsou obsahově složité, není to na úkor srozumitelnosti. Právě vícevrstvé výsledky dělají z fotografie umělecké médium s významovým přesahem a ne technický obor dokumentující stav světa. Na výtvarné scéně, která se musí vyrovnávat se stále novými nástupy a přehodnocováním minulého, budou mít vždy cenu autentické hodnoty, o jaké jde Alexandru Skalickému. Tím spíš, že v rámci svého postoje, jak je to patrné z posledního souboru „Nálada nebe“, je schopen reagovat i na současnou potřebu neagresivního a civilního výkladu světa. ALEXANDR SKALICKÝ (medailon) Asociace fotografů České republiky (FOTO – video, leden – únor 2002) Zájem o fotografii se u něj projevil již na gymnáziu, současně se zájmem o výtvarné umění. Fotografovat systematicky začal roku 1956. Věnoval se převážně černobílé fotografii výtvarných objektů, architektury a uměleckých památek. V té době se stal kurátorem muzea v Broumově. Pořádá výstavy, publikuje. V šedesátých letech se zaměřil na umělecký portrét. Před objektivem jeho fotoaparátu jsme mohli vidět naše přední výtvarníky, zejména ty, jejichž tvorba mu byla blízká – Bauch, Istler, Medek, Sklenář a další. V portrétní tvorbě usiloval o bezprostřední a neformální zachycení psychologické charakteristiky portrétovaného s náznakem prostředí umělcova ateliéru. Od roku 1977 se začíná v jeho tvorbě prosazovat konceptuální aranžovaná fotografie. Jde mu o výpověď autentického poselství na základě podnětů ze společnosti a v poslední době také z přírody. Ve fotografiích s tématem přírody usiluje o výpověď vztahu člověka a přírody. Cíle dosahuje pomocí různých artefaktů, které mají význam znaku nebo symbolu. Pečlivě se připravuje, barevné kresby jsou pro něj výchozím materiálem. Na jeho fotografiích se střídají symboly jako ruce, zrcadla, masky, vlastní vytvořené symboly, ale i symboly existenciální – voda, země, nebe. Příroda a zátiší se prolínají a spolu vytváří příběhy. Přechodem k barevné fotografii v devadesátých letech se snaží pracovat s barvou jako samostatným prvkem, který je součástí výpovědi. Nezávislým fotografem je od roku 1990 a od té doby také pracuje pro Památkový ústav v Pardubicích. Publikoval více než 200 článků o umění a památkách. Napsal a nafotografoval monografii o stavbě architekta O. Novotného v Náchodě pro florentské nakladatelství Alinea. Účastnil se 34 kolektivních a 7 samostatných výstav. Fotografie z cyklu „Magické ruce“ vyvolávají asociace primárního vztahu člověka a přírody a zdůrazňují vodu jako základní živel a zdroj života. Výrazný detail, se kterým je na fotografickém obraze pracováno, ponechává divákovi volnost k vlastní imaginaci a interpretaci obrazu. Vaňura Oldřich: Osobnost a dílo Alexandra Skalického (Životní a umělecká pouť jednoho fotografa) (Zprávy památkové péče, 1/2007) Je tomu již dlouho, co znám fotografa Alexandra Skalického, který začal pracovat v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Pardubicích (tehdy ještě Památkovém ústavu v Pardubicích), kam nastoupil v poměrně zralém věku na oddělení evidence a dokumentace, aby pomohl mapovat památkový fond východočeského regionu. On sám se významně podílel na úkolech spojených se zpracováváním informací o kulturních památkách, zvláště pak pro oblast Náchodska, kam podnikal „spanilé jízdy“, aby dokumentoval polozapomenuté svědky minulosti. Tento prostor, jenž důvěrně znal, byl zároveň jeho niterným domovem. A. Skalický se velmi zajímal o plastiky, zejména o venkovská kamenosochařská díla kultovního, ale i funerálního charakteru. První setkání s ním na mne hluboce zapůsobilo, protože člověka s takovým vnitřním nábojem a zaujetím pro kulturní památky lze v současném přetechnizovaném a odlidštěném světě jen těžko hledat. Vždyť dnešní plně konzumní společnost je prodchnuta postupným potlačováním romantiky, veskrze racionálním pragmatickým uvažováním a opovrhováním všedními a obecnými věcmi, jak je nazývali Jiří Wolker, básník poetismu, či literát Karel Čapek. Při hlubším poznání širokého spektra zájmů Alexandra Skalického se před námi objevil člověk renesančního založení, jako by se vynořil z křehkého oparu minulých dob. Měly na to nepochybně vliv životní zkušenosti, které získal především studiem a neúnavnou každodenní praxí. Pan Alexandr Skalický se narodil v Praze 7. září, v období sklonku zlatistého léta, roku 1932, v době IX. sletu všesokolského, pořádaného na oslavu stých narozenin dr. Miroslava Tyrše, ve stověžatém tajemném městě, jež zajisté zanechalo v jeho uměnímilovné duši nejeden hluboký zážitek a podnítilo jeho sběratelskou vášeň, nejspíše inspirovanou též magickou dobou rudolfinskou. Snad právě proto v životě miloval umění a krásu. V letech 1952–1953 začal studovat AVU u profesora Vlastimila Rady, snového a zlidovělého malíře českého venkova, jenž ve své tvorbě navazoval na lidový styl rodiny Mánesů a Mikoláše Alše, tedy vskutku národní umělce. Z Prahy se A. Skalický přestěhoval do východočeského regionu, do kraje Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Karla a Josefa Čapků, Františka Kupky, Josefa Šímy a mnoha dalších umělců a spisovatelů. Krajina kolem Náchoda je líbezně lyrická a přímo předurčena pro umělcovu tvorbu. Také proto v jeho vnitřním životě dozrály umělecké předpoklady, které zúročil do podoby snových obrazů – fotografií i literárních a výtvarných příspěvků pro republiková i regionální periodika. V letech 1985–1987 se dostal na konzervatoř, obor fotografie do Hradce Králové k profesoru Jánu Šmokovi, kde se mu otevřely další možnosti na cestě k umělecké fotografické tvorbě. Soustavněji se však začal zabývat černobílou fotografií od roku 1956, kdy navštěvoval krásná místa a pamětihodnosti Náchodska i dalších regionů, nalézal vhodné náměty z oblasti jednoduchých, ale jedinečných artefaktů – kamenosochařských děl, funerálních a světských architektur i dalších uměleckých památek. I když byl vždy nerozlučně spjat s domovem, rád podnikal krátké, avšak inspirující cesty do zahraničí, kde objevoval zajímavé objekty pro fotografování a také spřízněné duše, zejména v Itálii. Od 60. let 20. století, v době obnovení zájmu o poetismus, lyriku a surrealistické výtvarné tradice v naší kultuře se začal přátelit s významnými osobnostmi výtvarného života, docházel k nim do ateliérů, kde je zachycoval při tvůrčí práci. Vznikla tak galerie osobností, které k nám prostřednictvím fotografa Skalického promlouvají i dnes a stále žijí v jeho tvorbě – originální jsou zejména portréty malíře Josefa Istlera, Jiřího Anderleho, surrealisty Josefa Vyleťala, Michaela Rittsteina, Zdeňka Sklenáře, lyrického Vladimíra Suchánka a zvláště nestora českých výtvarníků – Jana Baucha. Z regionálních východočeských malířů a grafiků zachytil na fotografiích například Jiřího Šindlera, romanticky laděného výtvarníka. Ze sochařů starší generace uchoval podoby Vladimíra Preclíka, Františka Štorka, Jindry Vikové nebo Olbrama Zoubka. Většina Skalického pozoruhodných počinů vznikla zejména v době 70. a 80. let, kdy umělec hledal únik z reality a doufal, že nalezne svůj labyrint světa a ráj srdce. V jeho tvorbě se objevila témata z oblasti existenciální filozofie, sociologie, krásy hledané v hudební a výtvarné kultuře. Rád se věnoval fotografiím lidských rukou, „nástroji“, který člověk denně potřebuje k životu a který tak často ve svých dílech zachycovali František Bílek nebo Otokar Březina. Ve Skalického tvorbě lze nalézt zachycené a ztvárněné základní zdroje všeho živého: vodu – symbol zrození, zemi symbolizující proces života, stárnutí a smrti, oheň jako sílu i protiklad zmaru, nebe coby nekonečný vesmír, ale také spasení a věčné království Boží. Jeho černobílá fotografie do konce 80. let 20. století zrcadlila životní realitu, stále se opakující Teatrum mundi – někdy nahlíženou i přes růžové brýle mámení, jak je ve svém díle popsal Jan Amos Komenský. Novým impulsem ve Skalického básnicko-poetistické fotografii byl rok 1989, kdy se v souvislosti se společensko-ekonomickými změnami dospěl k barevné fotografii a vytvořil soubor s názvem Živé terče. Od tohoto okamžiku se odpoutal od černobílé fotografie a hledal novou uměleckou cestu v barevné harmonii, poté se dostal i k problematice architektury. Zároveň se částí tvorby opět vrátil k surrealismu – v podobě cyklu fotografií „Pohoštění pro Salvádora Dalí“. Skrze svou velkou sběratelskou vášeň možná Alexandr Skalický pochopil smysl lidského bytí. Jeho sběratelské úsilí jej stále udržovalo v jisté svěžesti a umožňovalo již od 50. let 20. století tvořit a publikovat texty o uměleckých památkách, alternativní kultuře a výtvarném umění. Tyto texty (více než dvě stě) doplnil pozoruhodným množstvím vlastních fotografií. Jeho studie, články a stati můžeme nalézt v časopisech Antique, Domov, Bydlení, Architekt, Umění a řemesla, ale také ve Zprávách památkové péče a jinde. Pro své jedinečné a osobité pojetí témat se umělcovo fotografické dílo objevilo v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci nebo ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě. Zároveň lze připomenout, že mnohé články o autorově životě a tvorbě vyšly v odborných encyklopediích, jako například ve Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců, výpravný je katalog Alexandr Skalický, fotografie 1977–1997 v němž se odkrývá poměrně chronologicky plných dvacet let jeho tvorby. Když listujeme kronikou života fotografa Alexandra Skalického, můžeme vidět celé spektrum jednoho lidského osudu, protkaného dokonalým naplněním tvůrčí, nekončící umělcovy práce vykonávané nejen pro vlastní vnitřní uspokojení, ale především pro radost a poznání skutečných estetických hodnot ostatních lidí. Jeho dílo zanechává hlubokou stopu v umělecké tvorbě nejen regionální, ale i celorepublikové. Co jiného dodat k zajisté jedinečné osobnosti Alexandra Skalického, která se v určitý okamžik zjevila v náchodském regionu, než parafrází slov z nesmrtelné Babičky Boženy Němcové, jež kněžninými ústy věčně promlouvá k příštím generacím: „šťastný to muž“. Šesták Zdeněk: ALEXANDR SKALICKÝ st. fotograf a publicista (Panorama 2008) Alexandr Skalický (7. září 1932) studoval v letech 1952–1953 na Akademii výtvarných umění v Praze ve všeobecné škole profesora V. Rady. Od roku 1956 se pak zaměřil na fotografování výtvarných objektů, architektury a uměleckých památek, a to nejen v naší republice, ale i při hojných cestách do zahraničí. K tomu se přiřazuje fotografování portrétů výtvarných umělců, nejčastěji v jejich ateliérech, v prostředí, kde umění vzniká. Tak fotografoval Jana Baucha, Michaela Rittsteina, Josefa Istlera, Olbrama Zoubka, Jindru Vikovou, Vladimíra Preclíka, Vladimíra Suchánka, Josefa Vyleťala, Zdeňka Sklenáře, Jiřího Andrleho a další malíře a sochaře. Tématiku posléze rozšířil o podněty z oboru různých společenských věd, které ho vedly k zobrazování symbolů, jako jsou například masky, voda, oheň, kameny, větve, nebe a země. V tom mu jistě pomohlo další studium na Konzervatoři fotografie a psychologický pohled na svět se odrazil ve fotografických cyklech s typickými názvy Podivné traviny, Zrcadla v trávě, Živé terče, Ticho v krajině, Oheň či Fragmenty. Umisťuje v nich do přírody cizí předměty, jako jsou třeba zrcadla, nechá se okouzlovat hrou světla, odrazy kombinovanými s obrazy živých rukou či nohou nebo třeba vajec. Neváhá komponovat obrazy s dětskými i dospělými postavami se zavěšenými terči a zakrytou tváří. Myšlenka a někdy i šokování diváka jsou jasným cílem umělce. Bývají to obrazové koláže, které odrážejí lásky i nejistoty dnešního člověka, ohrožení jeho existence, celé společnosti i naší přírody. O lásce k surrealismu svědčí jeho cyklus Pohoštění pro Salvadora Dalího. Skalického zaujala také hudba a její projevy. S vývojem fotografických technik souvisel i posun zájmu od pouze černobílé fotografie na fotografii barevnou – vždyť barvou je možné vyjádřit další jemnosti autorových pocitů. S fotografickou prací šla u Skalického ruku v ruce vždy činnost publicistická – čtenáři Panoramy znají jeho pravidelné stati zejména o umění italském, o významných architektonických skvostech často spojených s krásami přírodními. Publikoval už mnoho textů z různých oblastí kultury nejen v odborných a populárních časopisech a sbornících, ale je také spoluautorem knížek, vydaných u nás i v zahraničí. Všechna jeho díla jsou vždy doprovozena dokonalými fotografiemi. Skalického práce se odrazila také v pořadech České televize: jsou to nejen zprávy o Skalického díle (Artefakta, Kultura v regionech, Revue Salon atd.), ale i odborné poradenství v některých televizních cyklech. Neúnavně také spolupracuje s památkáři, jímž v ústavu v Pardubicích věnoval část své profesní dráhy. Fotografoval třeba venkovská kamenosochařská díla umístěná v přírodě nebo na hřbitovech, dokumentoval a mapoval široký památkový fond regionu. Jeho práce nacházíme na samostatných i kolektivních výstavách fotografií a pochopitelně i ve sbírkách muzeí a galerií. Nepřekvapuje, že se v díle Skalického odráží krajina kolem Náchoda, líbezná oblast východních Čech, kam se tento Pražan rodem již dávno přestěhoval. Rád píši tyto řádky, protože jsem stejně jako Skalický členem KPVU od jeho založení. A těším se na jeho knížku o zahradách a vilách manýrismu. | Panorama 2/1989 Ateliér 13/1997 Bydlení 3/1998 FOTOGRAFIE, magazín 4/1998 Noviny Náchodska 27/2001 Ateliér 6/2001 FOTO – video, 2002 Zprávy památkové péče, 1/2007 Panorama 2008 |
| © COPYRIGHT Alexandr Skalický st. 2010 |